Český Liberec, německy Reichenberg, byl za druhé světové války hlavním městem Říšské župy Sudety. Především za války se stalo důležitým správním i průmyslovým centrem oblasti. Bylo tedy přirozené, že se název města vedle pilotované střely Fi-103 objevil i u jiného stroje, konkrétně u jedné z ponorek. Ponorka U-206 Reichenberg byla typovou řadou VIIC. Celkem bylo vyrobeno 568 kusů tohoto typu a jednalo se o jádro německého ponorkového loďstva. Typ VIIC byl dlouhý kolem 67 metrů s výtlakem 769 tun. Celkem bylo na palubě 14 torpéd. Posádka čítala 44 až 52 mužů. Výroba probíhala v několika loděnicích, U-206 byla vyrobena v Kielu v závodech F. Krupp Germaniawerft AG.

Ponorka U-206 Reichenberg byla pod libereckým patronátem spuštěna na vodu 17. května 1941. Tyto městské patronáty byly tradicí ponorkového loďstva. Budoucí velitel plavidla nadporučík Herbert Opitz převzal listiny z rukou starosty Eduarda Rohna a krajského zástupce NSDAP Porscheho. Samotný akt měl dvě části – jednu v Liberci, druhou v Kielu při spuštění ponorky na moře.

Po spuštění na vodu vyrazila ponorka již s posádkou na první zkušební plavbu, která trvala od 17. května do 1. června 1941. Na takzvanou ostrou plavbu vyplula U-206 5. srpna 1941 z Trondheimu a po 37 dnech na moři doplula loď do St. Nazaire. Při této plavbě hlídkovala ponorka ve "vlčí smečce" na půl cesty mezi Irskem a Grónskem, kde 9. srpna potopila torpédem britskou rybářskou loď Ocean Victor z Aberdeenu s třináctičlennou posádkou, ze které nikdo nepřežil. Posádka, které velel M. S. Slater, má pamětní desku č. 127 na památníku padlým z II. sv. války v londýnském Toweru. Nejmladšímu z posádky, Herbertu Burnettovi, bylo teprve patnáct let.

Posádka:

Addison, Alexander Grant, Fishing Fleet,25, Deck Trimmer

Bolton, James Roger, Fishing Fleet, 46, First Engineman

Burnett, Herbert Munro Hendry, Fishing Fleet, 15, Apprentice

Deck Hand, syn Hugha a Isabelly Burnett, nevlastní syn F. Burnetta, Obec Woodside

Goodbrand, George William, Fishing Fleet, 43, Cook, syn George Goodbranda a Margaret Goodbrand

Hejnesen, Jakob, Fishing Fleet, Deck Hand

Innes, Alexander, Fishing Fleet,32 Deck Hand, syn Donalda a Mary Ann Ines, manžel Jessie Innes

Innes, Alexander Stables, Fishing Fleet, 46, Second Engineman

Joensen, Daniel, Fishing Fleet, Deck Hand

Main, James, Fishing Fleet, 40, Deck Hand

McKay, Kenneth, Fishing Fleet, 45, Deck Trimmer

Nicolson, Benjamin, Fishing Fleet, 44, Second Hand, manžel Violet Victorie Nicolson

Slater, James, Fishing Fleet, 37, Fisherman, syn Williama a Margaret Coule Slater, manžel Matildy Slater, Rosehearty Aberdeenshire

Slater, Marquis Silverstone, Fishing Fleet, 44 Skipper, syn George a Elsphel Slater, manžel Heleny Marie Slater

Nejzávažnější otázkou celé tragédie je, proč vydal kapitán Herbert Opitz rozkaz torpédovat rybářskou loď. Jedním z možných řešení záhady se skrývá v historii lodě samotné. Trawler Ocean Victor byl postaven společností Rennie Forrest Shipbuilding Engineering and Drydock Co. Ltd. z Wivenhoe v roce 1918 jako válečná loď pod názvem John Fairman. Měl evidenční námořní číslo 3750 a sloužil jako hydrofonní loď nebo minolovka. Po první světové válce byl námořnictvem prodán, podobně jako jiné lodě třídy Strath, a byl přestavěn na rybářskou loď. Během jednoho roku třikrát změnil majitele a v roce 1920 byl přejmenován na Ocean Victor. Roku 1928 loď koupil J. Craig z Aberdeenu. V listopadu 1939 si loď pronajalo královské námořnictvo a přes tři měsíce ji používalo jako hlídkovou loď. Poté byla opět vrácena J. Craigovi a dále provozována jako rybářská loď.

Díky dopisu uloženém v SOkA Liberec máme popis útoku na Ocean Victor zkratkovitě popsán přímo kapitánem Herbertem Opitzem: „Počasí bez viditelnosti, silné vlnobití, všeobecně špatné povětrnostní podmínky nás obraly o některá již jistá vítězství a daly našim nepřátelům možnost uniknout našim smrtelným torpédům. Ale jednou se na nás usmálo válečné štěstí. Jednoho srpnového dne jsme za ranního šera spatřili velký ozbrojený rybářský parník, který hlídkoval kdesi v severním Atlantiku, a jediným přesně mířeným torpédem jsme ho poslali do vzduchu.“ Kapitán ponorky U-206 tedy v listopadu 1941, bez znalosti dalších osudů a historie trawleru Ocean Victor, píše o ozbrojeném rybářském parníku. S jistou opatrností se lze domnívat, že trawlery třídy Strath byly známy německému námořnictvu a pravděpodobně znali i jejich roli hlídkových lodí. V tomto případě by se Opitz nerozpakoval a torpédoval loď. Tomuto výkladu nahrává i dopis z listopadu 1941, kde útok popisuje jako vojenský úspěch. Ve skutečnosti však potopil obyčejné rybáře. Další variantou je možnost, že loď byla během tří měsíců, kdy sloužila u královského námořnictva, částečně doplněna o hlídkové paluby, čímž by se mohla její silueta změnit a z rybářského člunu se, pohledem kapitána německé ponorky, stala válečná loď. Tragédii třináctičlenné posádky to však nijak nezmenšuje.

Jestliže 9. srpna 1941 byla ponorka U-206 příčinnou tragédie, tak 26. srpna se odehrál příběh s dobrým koncem. Kolem půl osmé večer uprostřed Atlantiku zachránila ponorka posádku britských letců. Ti nouzově přistáli s bombardérem Whitworth Whitley na vodu a zůstali v gumových člunech daleko od jakékoliv pevniny. Kapitán je přes zákaz nalodil na U-206 a dopravil do přístavu St. Nazaire, odkud putovali do zajateckých táborů. Britští letci tak byli zachráněni, ale čekali je zajatecké tábory v Evropě. Přesto se jim podařilo přes špionážní síť dopravit ze zajateckého tábora do Anglie zprávu, kde popisují ponorku i přístav St. Nazaire. V této době to byly nejen důležité informace, ale i důkaz „prohnanosti“ britských letců, a to v nejlepším smyslu slova. Kapitán Opitz se o této situaci také v krátkosti zmínil: „O několik dní později jsme z moře zachránili 6člennou osádku spadlého anglického stroje. Tak jsme se stali prvním člunem, který do vlasti dopravil anglické vojáky jako zajatce.“

Druhá plavba U-206 začala 30. září a trvala do 28. října. U-206 při ní potopila dvě britské lodě: 14. září korvetu HMS Fleur de Lys z konvoje OG-75 o výtlaku  925 tun a 19. září Baron Kelvin o výtlaku 3081 tun. Na korvetě HMS Fleur de Lys, která byla torpédována 55 námořních mil západně od Gibraltaru, zahynulo 70 námořníků a pouze tři přežili. Na parníku Baron Kelvin, torpédovaném také nedaleko Gibraltaru, zahynulo z 42členné posádky 16 námořníků. Přeživší byli vyzvednuti z moře španělským parníkem Urola a část britským HMS Duncan. Jména mrtvých jsou také uvedena v londýnském Toweru na panelu č. 14.

Třetí bojová mise začala 29. listopadu 1941. Ponorka vedená Herbertem Opitzem vyjela z přístavu, podle nejnovějších zpráv spolu s U-71 Flachsenberg. Na pozici 47.09N, 02.35W v 18:00 se ponořila a následně se již neohlásila. Nejpravděpodobnější je, že ponorka najela na britskou minu v poli Beech a po následném výbuchu se potopila.

Cílem projektu Severočeského muzea v Liberci, Jizerskohorského technického muzea a firmy Nautica je zmapovat všechny související osudy jak britských letců, tak i pozůstalých a přeživších z dalších útoků. Podobně bude zpracována i německá posádka ponorky a posledním krokem by mělo být objevení vraku U-206, který se podle současného stavu bádání nalézá v potápěčsky dosažitelné hloubce.

Více se můžete dočíst zde

Autoři článku: Ivan Rous, Pavel Šercl, Jiří Zahradník